Baví mě jejich energie a nadšení, popisuje své svěřence svitavský trenér Miroslav Kloupar

Mládežnickému hokejbalu se dlouhodobě na východě Čech daří. Nejinak tomu je ve Svitavách, kde sídlí Sršni. Důležitou postavou jejich mládeže je rozhodně trenér Miroslav Kloupar, který v rozhovoru přibližuje počty dětí ve svitavském klubu či svou osobní motivaci.

Největším rivalem bývá fotbal a florbal

Pane trenére, váš klub má čtyři mládežnické kategorie, a to od minipřípravky až po starší žáky. Kolik v klubu evidujete dětí?

Momentálně máme stabilně kolem čtyřiceti dětí a mírně to číslo narůstá. K tomu je potřeba připočíst zhruba deset dětí za sezónu, které si hokejbal vyzkouší, ale následně pokračují jiným směrem. Dlouhodobě musím říct, že vidíme v posledních letech rostoucí zájem a pozitivní trend v příchodu nových hráčů.

Jak vypadá svitavská náborová činnost?

Jako klub spolupracujeme s největší základní školou ve Svitavách a s největší mateřskou školou, kde pořádáme různé akce pro děti – nejčastěji sportovní dopoledne. Dále se zapojujeme do akcí pořádaných městem. Jedna z nejvýznamnějších je Festival volnočasových aktivit, kde se každoročně představuje mnoho sportovních a zájmových organizací. Letos jich bylo 22. Jsme město s necelými 18 tisíci obyvateli, a tak je konkurence mezi spolky opravdu vysoká. Tradičně největším rivalem bývá fotbal a florbal.

Může být výhodou, že na rozdíl od jiných klubů v republice máte halu?

Každá varianta má své výhody i nevýhody. Výhodou určitě je, že nás neovlivňuje počasí. Na druhou stranu, když jedeme hrát ven, může nám trvat, než se s venkovními podmínkami porovnáme. Hala navíc patří městu a je multifunkční – v prosinci se například plocha mění na led, takže jsme zhruba na tři měsíce mimo svůj prostor.

Mládeži se ve Svitavách daří. Zdroj fotky: TJ Sršni Svitavy.

Důraz klademe na týmovost, respekt a pozitivní atmosféru

Vy osobně jste hlavním trenérem obou žákovských kategorií. Co vás na práci s takto starými dětmi nejvíce baví?

Baví mě jejich energie a nadšení, když se jim něco povede. Je skvělé sledovat, jak z dětí, které přišly poprvé s hokejkou, postupně rostou hráči, kteří dokážou být oporou týmu. V tréninku se snažím skloubit techniku s hrou – aby se učili, ale zároveň je to bavilo. Velký důraz klademe na týmovost, respekt a pozitivní atmosféru. Chci, aby si kluci i holky odnesli do budoucna nejen hokejbalové dovednosti, ale také lásku ke sportu a zdravému pohybu.

Máte vytyčený nějaký cíl s žáky pro tuto sezónu?

Ano, cílem je, aby se hráči během sezóny co nejvíce zlepšovali individuálně i týmově. Chceme rozvíjet techniku, herní myšlení a zároveň posilovat týmovou soudržnost. Samozřejmě máme i soutěžní ambice, ale prioritou je dlouhodobý rozvoj a příprava na přechod do starších kategorií.

V minulé sezóně váš klub disponoval i týmem dorostu. Jak to, že tomu tak není i letos?

Byla by škoda dorost stavět jen „na koleni“. Po loňské sezóně nám část hráčů věkově postoupila a několik dalších skončilo. Tým by tak nebyl ani početně, ani výkonnostně stabilní. Proto jsme zvolili cestu trpělivosti – chceme, aby se dorost vrátil v momentě, kdy bude opět silný a konkurenceschopný.

Co považujete za svůj největší osobní úspěch u hokejbalu?

I když si velice cením úspěchů s krajskými výběry, úplně nejvíce pro mě znamenají momenty, kdy vidím své svěřence růst výkonnostně i lidsky. To, že mohu být dlouhodobě součástí našeho klubu a pomáhat dětem objevovat radost z hokejbalu, je pro mě největší motivací i odměnou. Na to vzpomínám nejraději.