Ženy

Holky si ještě jeden zlatý večírek zasloužily, vzpomíná smutně na „stříbrné“ mistrovství světa asistent trenéra Michal Broulík

V rozsáhlém rozhovoru se rozpovídal Michal Broulík nejen o minulé sezóně České Třebové v Lize žen, ale také o mistrovství světa, ze kterého české ženy přivezly stříbrné medaile.

Svým způsobem je tento víkend ošidný

V minulé sezóně působila Česká Třebová v základní části Ligy žen velmi silně. Prohráli jste pouze dva z 21 zápasů. Jak hodnotíte základní část minulé sezóny?

Podle předvedené hry a dosažených výsledků kladně. Chtěli jsme mít co nejlepší výchozí pozici směrem k finálovému víkendu, abychom měli určitý bodový polštář a nemuseli v sobotu tolik tlačit na pilu, pošetřit síly a rozložit zátěž rovnoměrně na všechny hráčky. Aby všechno nebylo jen růžové, tak nastaly i chvíle, kdy jsme se sešli v malém počtu a měli jsme co dělat.

Ženy České Třebové nastřílely během této části soutěže 90 branek a obdržely pouhých 11. Čím si vysvětlujete tato skvělá čísla?

Celkem jednoduše. Měli jsme velmi kvalitní brankářky, především Veroniku Hůlkovou, na které prakticky celá sezóna stála. Směrem k finále navíc její výkonnost rostla a v boji o zlato nás jednoznačně podržela, a měla tak nemalý podíl na úspěchu. A dále jsme měli i nadstandardní složení jednotlivých formací, které hrály skvěle na míčku. Nejlepší obrana je útok, tak asi proto jsme měli tak skvělá čísla, a že nám útok šel (smích).

O závěrečném víkendu sezóny, během kterého jste odehráli 5 utkání, nepoznal váš tým hořkost porážky. Jak s odstupem času vzpomínáte na tento finálový turnaj?

Svým způsobem je tento víkend ošidný. My, díky určitému náskoku, jsme sobotu odehráli na kompletní soupisku a nemuselo se tolik tlačit na pilu. V neděli nás čekaly dva zápasy (semifinále a finále), kde jsme se už museli koncentrovat od první do poslední minuty. Semifinále s Kyjovem, stejně tak finále proti Prachaticím, byly dva více než vyrovnané zápasy. Jsem rád, že se papírové předpoklady potvrdily a my dokázali splnit předsezónní cíl.

Přišlo to nejtěžší utkání celé sezóny až v úplném závěru, tedy ve finále proti Prachaticím? Co na tento poslední zápas sezóny říkáte?

Finálový zápas s Prachaticemi měl v mých očích kvalitu a dosáhl nadprůměrného měřítka, to bezesporu. Nejtěžší pro nás byl z hlediska psychiky než fyzičky. Ještě dávno předtím jsme byli pasovaní do role favorita. Faktu aspiranta na celkové vítězství jsme se nezříkali, byl to jednoznačný předsezónní cíl. Byli jsme si vědomi toho, že v týmu máme vysokou hráčskou kvalitu, ale o to těžší bylo to všem po celou dobu dokazovat. Jedna věc je být papírový favorit, ale mnohem těžší bývá to ustát v hlavě a potvrdit na hřišti.

V týmu žen České Třebové bylo v minulé sezóně mnoho zkušených hráček. Vyzdvihl byste výkony některé z nich? Kdo byl z vašeho pohledu tahounkou týmu Třebové?

Nemám rád, vyzdvihování někoho nad ostatní, i když jsem už jmenoval samostatně Verču. Měli jsme v týmu celou řadu skvělých hráček, velkých individualit, které zároveň vše podřídily cíli a vítězství v soutěži. V brance jednoznačně vyčnívala Verča Hůlková a když nemohla, tak ji perfektně zaskočila Markéta Staňková s Jannou Ramajzl - Lédlovou. V obraně to hodně stálo na Kátě Držmíškové, Petře Herzigové, Zuzce Martinů, Báře Martínkové a Nikol Moravjakové. Ale ani naše "sportovní babičky" Radka Kvasničková s Markétou Hyksovou se nenechaly zahanbit a ukázaly, že na to mají. V útoku to nebylo o jedné hráčce, ale o dvojicích či celých trojicích, které se skvěle doplňovaly, a proto jsme dávali tolik branek. Peťula Švecová a její dvojče Linda Hyksová, ty dvě spolu můžou hrát poslepu.

Škoda zranění Lucky Rudové, která by s nimi vytvořila ještě údernější útok. Takhle se holkám na křídle protáčely další spoluhráčky, ať už to byla Kachna Solníčková nebo Danča Šabatová. Druhý útok byl opět složen z na sebe velmi zvyklé dvojice Lucka Manhartová a Bára Patočková, se kterými závěr dohrávala Aneta Lédlová, takže zase obrovská útočná kvalita. Třetí pětka byla vysloveně severomoravská. Dvojici Adéla Stoklasová a Patricie Škorpíková skvěle doplnila Klaudie Kudělová. Řeklo by se třetí pětka, ale všude jinde by holky hrály první. To dokazuje fakt, že finále krásným blafákem rozhodla Patricie. Poslední útočnicí, ale rozhodně ne z důvodu kvality, protože když byla na hřišti, tak nás přesvědčovala o opaku, byla Petra Danková, která se v prvním hracím dnu nepříjemně zranila a trápilo ji to celou sezónu. Na domácím hracím dnu jsme zapojili trojlístek nejmladších, které předvedly, že byť byly na nejnižší věkové hranici, tak výkonem nezklamaly - Terka Zemanová, Terka Kovářová a Aneta Fuchsová. Milým překvapením byla Klára Konečná, u které mě mrzí, že jsme ji nezapojili dříve, aby stihla odehrát minimální počet zápasů nutných pro finále, protože po zranění Lucky Rudové neuvěřitelně oživila první útok. Teď jsem rekapituloval jednotlivé formace a průběh sezóny a pokud mě paměť neklame, tak jsem jmenoval všechny hráčky, celou soupisku, které hrály a je to tak správně, protože se na úspěchu podílely bez rozdílu všechny. Někdo tím, že dal dvě branky a někdo další dvěma brankám zabránil.

Získat stříbro proti nejlepšímu ženskému týmu světa je úspěch

V příští sezóně však českotřebovské ženy v Lize žen neuvidíme. Proč tomu tak je?

Toto rozhodnutí padlo ještě před odesláním přihlášky do skončené sezóny 2021 / 2022. Bylo tak rozhodnuto na můj popud na jedné z oddílových schůzí, kde byla situace kolem holek podrobně vyhodnocena. Kompletně celý tým byl na tuto skutečnost upozorněn před začátkem soutěže, že bez ohledu na celkové umístění se po sezóně nebude dále Liga žen v Č. Třebové přihlašovat. Možná o to větší byla motivace na zlato. Za uplynulých 6 sezón z různých důvodů skončilo víc než 10 hráček, které byly z České Třebové nebo bezprostředního okolí. Během covidu se z některých hráček staly maminky, změnily stav, práci a třeba i bydliště a hokejbal šel stranou. Vzniklé mezery se nám podařilo víc než adekvátně zalepit z končící Slavie Praha a doplnit tak skupinu děvčat z Moravy, která už několik předcházejících sezón u nás působila. Vytvořil se tak dostatečně početný a kvalitní tým, který měl na celkové vítězství. Holky už neměly samostatné tréninky, ale musely chodit se staršími žáky, což hodnotím pozitivně. Holky mimo Č. Třebovou buď trénovaly jinde nebo se snažily udržovat jinak. Po sezóně jsme věděli, že skončí další dvě a udržovat uměle tým Č. Třebové, jehož páteř by nebyla tvořena domácími hráčkami, nebylo naší snahou. Mladé hráčky sice máme, ale není jich tolik a jsou opravdu ještě velmi mladé na to, aby se o ně opřela celá soutěž.

V českém výběru se objevilo i několik hráček právě z týmu České Třebové. Překvapilo vás, jak se vaše svěřenkyně z elitní české ženské ligy na mezinárodní scéně prosadily?

Předně je potřeba si říct, že holky byly součástí nominace na již předchozí šampionáty, tudíž svoji kvalitu měly ještě před svým příchodem do České Třebové, takže pro mě žádné překvapení. Naopak mi bylo velkou ctí spolupracovat a mít možnost být jejich trenérem nejen v národním týmu, ale i na klubové úrovni a moc si vážím toho, že jsme se bez problémů a na rovinu domluvili na spolupráci a holky chtěly pode mnou hrát. Je nutné ještě doplnit jeden fakt, a to sice ten, že česká ženská liga nepřipraví dokonale hráčku na mezinárodní úroveň, protože na MS se hrají zápasy v trochu jiném tempu, nehledě na taktickou vyspělost soupeřů. Takže je potřeba nastupovat a trénovat pravidelně s dorostem kluků.

Zavzpomínejte v krátkosti na cestu tímto turnajem. Považujete stříbrné medaile za úspěch?

Po zhlédnutí finálového utkání, zpětném vyhodnocení všech našich zápasů na MS, tak hrát finále v Kanadě proti nejlepšímu hokejbalovému týmu žen na světě a získat stříbro, by mělo být považováno za úspěch. Jsem za tu medaili rád, lhal bych, kdybych řekl opak, ale tým měl kvalitu, chuť a touhu vyhrát zlatou medaili. Dalším faktem je, že po první třetině jsme vedli o dvě branky a mohlo to být ještě veselejší. Od druhé třetiny do toho Kanaďanky pořádně šláply a ukázaly, proč jsou historicky nejúspěšnějším týmem na MS a za dva roky budou útočit na zlatý hattrick. Díky třem využitým přesilovkám otočily zápas ve svůj prospěch a zvítězily. Holky byly chváleny za celý průběh šampionátu, dostali jsme celou řadu zpráv z domova, ve kterých nám bylo děkováno za předváděnou hru a zisk stříbrné medaile, ale když vidíte bezprostředně po zápase na hřišti a později v šatně hráčky brečet, protože hrozně chtěly a nevyšlo to, tak to je hodně silný moment. Mě to osobně taky vnitřně vzalo, jak kvůli holkám, tak kvůli končícímu Karlovi Manhartovi, který před šampionátem oznámil, že to bude jeho poslední ženské MS, tak i kvůli mému vlastnímu snu, a to porazit Kanadu ve finále MS na jejich půdě, který se málem stal skutečností. Ostudu jsme určitě neudělali, na holky jsem pyšný, ale všichni, co jsme tam byli, tak jsme chtěli víc, protože ty nezkušenější holky by si ještě jeden zlatý večírek zasloužily.